MŮJ VELMI OSOBNÍ PŘÍBĚH

02.06.2019

Od dětství jsem měla sklony k tomu být spíš oplácanější holčička, než vyžle.

Už na základní škole a nejvíce v 5 -9. třídě, jsem měla problém s nízkým sebevědomím.

Nebyla jsem tlustá, byla jsem normální holčina, která měla tvářičky trošku víc oplácanější, tvary se jí různě měnily a dospívala v dívku, jako každá z vás milé ženy... stejně jako teď dospívají naše malé slečny...

...byla jsem prostě holka ve vývinu. Jenže díky nízkému sebevědomí si mě ostatní spolužačky a spolužáci dobírali, dovolovali si ke mě ovšem jen to - co jsem jim sama dovolila.

Nebylo to lehké období a zdaleka to nebylo tak, že by byly spolužačky snad hezčí, úspěšnější v učení, bohatší, či výrazně hubenější.. prostě byly jen sebevědomější....

Tak moc ovlivňuje naše sebehodnota celý náš životní postoj, úspěchy a neúspěchy a celou budoucnost....

Já jsem jim to prostě dovolila... s tím povědomím, kdy jsem zapomněla na to, jak jsem úžasná.. jsem jim dovolila chovat se ke mě tímto způsobem... kdo ví kde se moje sebevědomí "zadrhlo"... možná v rodině.. možná největší podíl má školkové období, kdy jsem byla šikanována ze strany učitelky, která proti mě štvala i děti ve školce...

I když to zní neuvěřitelně, je to bohužel pravda. Zažila jsem si opravdové trauma šikanou ve školce. Nechodila jsem tam naštěstí dlouho, neboť moje maminka "prozřela" a pochopila co se tam děje. Možná už ve školce mi zasela do mého nitra, tato "nešťastná" učitelka, semínko PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY, když mě nutila jíst jídlo, z kterého jsem i ZVRACELA...

Možná jsem získala nízké sebevědomí i tím, že jsem se počůrala na procházce, kde mě odmítla odstrojit, v mých 3 letech, ze zimní kombinézy a nechala mě v tom mrazu jít počůranou dál...

Možná....

Nicméně dneska vím, že tohle všechno a moje nízké sebevědomí, dovolilo, že jsem si nechala vše líbit a neuměla se bránit a postavit sama za sebe. Neuměla jsem se vidět očima lásky. Neuměla jsem si říci, že jsem dobrá a nejsem ničím špatná. Neuměla jsem pochopit, že vše je odrazem toho co si o sobě myslíme my sami... Kdybych to věděla a uměla použít, pochopila bych, že jsem úžasná bytost... 

… takhle bohužel moje nízké sebevědomí dovolilo i dětem ve škole, aby se ke mě chovali hrubým způsobem, posmívali se mi a dali mi pocit, že jsem méněcennější než oni...

Ano teď jsem již jinde... s vědomím na jiné úrovni....ale

...tenkrát mě to trápilo... trápilo mě, že nejsem "oblíbená" a že se mi vysmívají, pomlouvají a intrikují, spolužačky i spolužáci....

Jednou se se mnou bavili a podruhé zase ne ....nikdy jsem nevěděla, co bude, až přijdu do třídy...chtěla jsem být neviditelná ale zároveň nejlépe oblíbená, jako některé holky.. Dneska vím, že to nebylo jejich krásou /vnější/, ale jejich sebevědomím a tím, jak uměly navenek vystupovat a zmanipulovat kluky :-)....

Ani sama nevím, jak jsem k tomu došla, co se ve mě zlomilo.. chtěla jsem být krásná, oblíbená...hubenější, uznávanější, líbit se klukům.. bylo mi tenkrát 13 let, kdy jsem postupně přestala jíst....

Pomatuju si, že mi během období půl roku stačilo jen jablko a nic víc jsem nesnědla. Přestala jsem chodit na obědy a nebo je nedojedené vracela. Nebylo to se mnou vůbec jednoduché, viděla jsem prostě jen moje velké břicho /které jsem samozřejmě vůbec neměla/, jenže nemoc zvaná ANOREXIE je právě o tom, že to ani nemusí být skutečnost, že je člověk tlustý.. a já jsem rozhodně žádný obr tlouštík nebyla. Pohltí vám zcela mysl a vy si připadáte tlustí, vidíte se ale většinou tak, jací nejste.

Bohužel, to byl problém, nechtěla jsem nic slyšet, rodina se trápila, mamka mě prosila, taťka prosil, ségra domlouvala a prosila, ale nic nezabíralo.

Stále jsem se viděla příliš tlustá. V té době jsem i hodně cvičila, sama doma, podle knížky - Kalanetika, cviky na břicho. Postupně jsem byla nucena to řešit s dětskou psycholožkou. Přišla jsem o menstruaci a byla jsem nezdravě bílá, jak křída. Pamatuji si, že mi hrozila i nemocnice, jestli se nevzpamatuji a nezačnu jíst. Z tohoto období si pamatuji spíš útržky, než nějaký celý děj.

Vím, že se rodina velmi trápila a nevěděli si se mnou rady. Ségra mi jednoho dne napsala dopis. V dopise stálo, stručně řečeno, že trápím mamku, s tím jak nejím, jak se chovám a že jí to strašně mrzí.

Předtím mi to pořád dokola mohli opakovat, ale ten dopis prostě zafungoval, něco se ve mě ZLOMILO.

A já jsem se chtěla léčit, uzdravit, chtěla jsem začít jíst A CHTĚLA JSEM ŽÍT.

Podařilo se a já jsem se UZDRAVILA, vše bez následků /TEDY VIDITELNÝCH/ a do roka jsem byla čilá jak rybička.

Pak jsem už jídlo nijak výrazně neřešila, a byla jsem "normální" holka. Normálně jedla jako všichni okolo, měla ráda sladké a neřešila jestli je to zdravější nebo ne. Prostě jsem jedla, tak jak jsem byla zvyklá z domova. Klasická česká kuchyně, domácí i kupované sladké. Mamka pekla sladké domácí dobroty, takže o moučníky nebyla nouze. Miluju čokoládu, domácí moučníky. Jedla jsem vše, hranolky, smažené potraviny apod. Prostě jsem jídlo milovala a neřešila.

Jestli se ptáte zda na mě přišlo období bulimie, tak ne. Za prvé jsem neměla vůbec tenkrát vědomí o tom, že něco takového existuje a samotnou mě to nenapadlo a věřím, že by mě to ani nenapadlo, kdybych o tom věděla, protože zvracení fakt nesnáším.

Jak jsem již psala, z tohoto období si pamatuji vše tak nějak v mlze a v útržcích. Vím, že rodiče hovořili s učiteli, řešilo se to ve škole a jedna učitelka hovořila s mými spolužáky, aby se ke mě chovali hezky, abych tomu zase nepropadla. 

Ano, vzali mě do "party", to si vybavuji. Jak moc se jim chtělo to netuším, to vědí jen oni sami :-)

Rozhodně jsem se pak začala cítit trochu lépe. 

Po nástupu na střední školu jsem si řekla, že mi už takto nikdy nikdo neublíží a že se prostě nedám a nedám na sobě znát svoje niterní pocity a city. Najednou se z ustrašené holky stala obyčejná a "naoko" sebevědomá, ale normální holka, která byla ve třídě se spolužáky v pohodě a snad byla i "oblíbená" :-) 

Bylo to skvělé období a vím, že v tu dobu moje sebevědomí na tom, bylo ofakt lépe...ale zařekla jsem se, že nikdo neuvidí moji slabou stránku, nikoho nepustím do svého nitra a nedovolím, aby mě někdo ponižoval...což se mi vcelku dařilo...

Byla jsem normální štíhlá, občas i plnoštíhlá :-) holka :-) - jedla jsem ráda a doteď mám jídlo ráda.

Po střední škole jsem se začala zase mírně oplácávat, ale nic výrazného. Prostě holka krev a mlíko, v postatě na hraně optimální váhy a nadváhy. 

Jak šel čas, tak jsem byla pořád taková.. v mírné nadváze, kdy jsem jedla prostě všechno... neřešila jsem co a kdy jím. Polotovary, kupované sladkosti, průmyslové kynuté sladké, kynuté slané, smažené, hotovky, rychlovky, pizzy, langoše, alkohol, restaurační jídla, pochutiny, česká kuchyně. Tláskání večer, přes den málo jídla k večeru více. Klasický příběh, většiny lidí.

Stále jsem ovšem díky pohybu , následně i aktivní práci, držela jen mírnou nadváhu. Problém byl stále sladké, to jsem prostě milovala....

Poté co, jsem poprvé otěhotněla, šla váha nahoru opravdu hodně.

První těhotenství - plus 35 kg, ze 75 kg při výšce 174 cm jsem se vyjedla v na 110 kg. V porodnici jsem nechala pouhých 7 kg.

Postupně jsem během půl roku zhubla, tak nějak neplánovaně dalších 10 kg a za 2 roky jsem byla zase na váze okolo 80 kg.

Druhé těhotenství jsem začínala opět s nadváhou, kdy jsem nabrala dalších 30 kg. Tentokrát jsem se asi 2 měsíce po porodu na sebe už nemohla dívat a rozhodla jsem se, že se sebou musím něco udělat. V porodnici jsem nechala opět jen cca 7 kg. Ubyla váha ze zavodnění a co vážilo miminko, nic víc. Nabrané tuky se mě držely zuby nehty....

Toto je doba 8 let nazpět. V tu dobu běžel v televizi pořad "Jste to co jíte" s Kateřinou Cajthamlovou a Petrem Havlíčkem.

Hltala jsem každý díl a čerpala inspiraci. Neskutečně mě to motivovalo k tomu, abych se sebou také začala něco dělat. Vzala jsem si blok, tužku a vypsala jsem si všechny potraviny co jím a mám ráda, ovoce zelenina, obiloviny atd., všechny ty co jsem měla nastudované, že jsou základní a zdravější. Inspirovala jsem se tím, jaké jídlo vyhazovali lidem z lednice a čerpala inspiraci v tom, jaké jídlo jim tam vrací. Jaké je tedy bráno, jako zdravější a povolené... jednalo se o základní suroviny...potraviny...

Vrhla jsem se do hubnutí sama..zaregistrovala jsem se na www.kaloricketabulky.cz. Nechala jsem KT nastavit mi příjem živin i kalorický.

Sama jsem si poté sepsala seznamy potravin s energetickou a živinovou hodnotou.

Příjem byl v té době kolem 6500 kj a aktivita malá, jen kolem dětí a domácnosti. Hubla jsem ovšem perfektně. Váha šla jen přirozeným jídlem dolů naprosto překrásně a do půl roku bylo 20 kg pryč.

Následně jsem opět otěhotněla a v tomto těhotenství jsem nabrala vše zase zpátky. Po porodu jsem nechtěla už na nic čekat a když jsem věděla, jak na to, tak jsem se těšila, jak zase zhubntu a tentokrát už trvale!!!

Proč jsem nabrala tolik kilo v těhotenství? A nechala to vždy zajít tak daleko?

Protože jsem se dostala do oslabení. V prvním těhotenství jsem byla doma, bez fyzické aktivity. Byla jsem po velké autonehodě a netušila jsem do, 5 měsíce těhotenství, jestli nebude moje první dítě mít nějakou vývojovou vadu. Musela jsem čekat na genetické testy - z důvodu operace, rentgenového záření, narkóza, morfium, tramal na bolest atd.

Žádné z těhotenství jsem si nijak výrazně neužívala. Jelikož mám křečové žíly nejen na nohou, měla jsem s narůstajícím bříškem velké tlaky na spodek, při chůzi to bylo opravdu velmi nepříjemné. Neustále jsem potřebovala čůrat, když jsem někam šla, či jela, tak to bylo protivné a velmi svazující. Otékaly mi nohy a celé tělo, obličej a špatně pracovala lymfa. 

Celkově jsem se cítila nemotorně a neohrabaně, sebevědomí mi rapidně kleslo a jediné co jsem chtěla je mít miminko už u sebe a přeskočit tu dobu toho těhotenství. Pro mě by mohlo těhotenství skončit v 6 měsíci. Navíc mi bylo při druhém i třetím těhotenství do 4 měsíce zle od žaludku, tedy do 4 měsíce jsem ani nic nenabrala, při tom posledním těhotenství, ale vše jsem nabrala v druhé polovině těhotenství, kdy jsem se začala zase zakulacovat, bříško tlačilo na spodek a potřebovala jsem stále čůrat, bolelo mě břicho atd.. 

K tomu doma dvě malé děti, nevyspalá, unavená.. jsem řešila své "depky" Sladkostmi, které jsem celý den tláskala a hlavně i v noci před spaním a to hodně ... nečinilo mi problém sníst na posezení celou plešku sladkého mléka Salka. Br..... :-)

Důvod vidím jednoznačně v tom, že jsem se necítila dobře a bylo to psychické zajídání stavu, který mi nevyhovoval - ač na miminko jsem se pokaždé těšila a velmi ho v bříšku milovala.. ale tu neohrabanost a tlaky a nepříjemné bolesti, otoky jsem prostě ráda neměla a nebylo mi tak dobře. 

Neuměla jsem si to období těhotenství užít a těšila jsem se až na to až budu maminka a miminko bude na světě. To asi k vysvětlení proč jsem vlastně dovolila, že jsem tolik nabrala.

Po třetím těhotenství jsem tedy nemeškala a hned po šestinedělí jsem se pustila do hubnutí. Už jsem věděla moc dobře, jak na to...

Začala jsem s cvičením doma, kdy jsem s vlastní vahou, s vlastním tělem, cvičila 6x týdně. Pokaždé jen půl hodiny - cviky byly podle Jillien Michaels, Zuzky light a následně i podle Shaut T 25, které jsem si našla na youtube.

Následně jen půl hodiny na lačno s Shan T25. Výsledky byly naprosto fenomenální. Byla jsem nejspokojenější se svým tělem ve svém životě.

Rostly mi svaly, mizel viscerální tuk i tuk v těle a já jsem měla nejlepší postavu z celého mého dospělého života. 

Byla jsem i na měření In - body u jednoho obezitologa, který měření poskytoval a byla jsem z výsledků nadšená. Chválil mě, jak mám perfektní výsledky a ať už nehubnu, že poměr mých svalů je nadbytečný - nad hranicí "normálu" a procento tuku velmi nízké -prostě ideální. 

V té době jsem měla tedy pouhých 10 kg tuku a kvalitní osvalení každé části těla. Cítila jsem se skvěle, plná energie a pohody, síly a odhodlání

Užívala jsem si tohle krásné období. Jedla jsem lépe jak kdy v životě a velmi mě to bavilo a chutnalo.Naučila jsem se postupně opravdu jíst jinak, zdravěji a vařit si ze základních potravin. Bavilo mě to víc a víc. Pomocníkem byly kalorické tabulky a hledala jsem nové a nové informace o výživě. 

Zkoušela jsem na sobě různé výživové směry. Paleo stravování raw stravu, půsty, dělenou stravu, low carb stravování, ale pokaždé jsem se přesvědčila, že pro mě je nejdůležitější jíst vysokosacharidově, udržitelně, zdravě a pestře. Studovala jsem každou dostupnou knížku o výživě a odborné studie...

Vybírat co nejlepší potraviny, jíst vše, ale s vhodnou mírou pro mě, moje potřeby, fyzický výkon a zdraví. Krevní testy jsem měla vždy na jedničku, zdravá jak řípa. Naučila jsem se vnímat vlastní tělo, jeho potřeby, jeho hlas, co mi po každém jídle sdělí a jak se cítí. V této souhře jsme si spokojeně žili, dokud jsem nezačala chodit opět do práce, do které jsem po třetí mateřské nastoupila.

Okolnosti mě donutily a já se rozhodla jít do práce o 1 rok dříve. 

Dva roky po zhubnutí - tedy dva roky v práci jsem si váhu držela. Postupně vlivem nevyspání, vyčerpání, práce náročné fyzicky a psychicky. 

Směnný provoz 12 a 24 hod., služby denní i noční, nepravidelný režim v týdnu a nepravidelný spánek, nesouhlas s celým systémem vedení. Rozhořčení a zklamání ze svého zaměstnavatele a vedení - nedokázala jsem respektovat některá šikanující rozhodnutí vedoucích pracovníků a celého systému firmy u které jsem byla zaměstnána, k tomu doma tři děti a rodinný dům, domácnost, manžel....toto vše mě jaksi semlelo a já jsem se fyzicky a psychicky totálně vyčerpala. Opět mimochodem zkušenost a zase podobná školnímu období. Nalezla jsem si práci ve které je normální "držet hubu a krok" nebo jdeš, neboť za branou čekají další a každý je nahraditelný. Takže buď dělej co se ti řekne nebo jdi... prostě systém, který to má tak nastavený, ale to není vše  - nejen, že si kdykoliv mohl "kopnout" vedoucí - ale ještě i lidi na ulici - kterým člověk nemohl nic říct, protože by jinak přišla stížnost a když už se člověk ozval tak většinou stížnost přišla :-) No to je na dlouhé povídačky... pomáhat a chránit :-) mi bylo osudným... zvolila jsem si špatnou instituci.. teď to vím.. ale na druhou stranu mi hodně dala. Ta zkušenost je sice trýznivá, ale dost osvobozující, naučila mě opravdu hodně...Chtěla jsem lidem pomáhat, problém byl v tom, že pomáhat pod celou tou institucí je špatné už samo o sobě. Tohle není pomoc, po které jsem toužila a která by mě naplňovala. Pomáhat násilím a "mocí" nad kterou nemáme moc... vede k "nemoci"....A já jsem si na takovou "nemoc" zadělala...

Postupně se mi kila plíživě vracela a já jsem měla opět nadváhu a 80 kg, tedy celkem asi 15 kg nahoře. Do toho jsem od nástupu do práce zažívala samé "náhodné" nehody a nemoci, které jsem úspěšně ignorovala a nechtěla si připustit, že by to mohlo znamenat, že ta práce samotná je problém. 

První nemocí, která mě zastavila byly neštovice. Poté, co jsem šla o jeden rok dříve do práce se u nás - u mě a dětí -  do tří týdnů od nástupu vyskytly neštovice. 

Následně každého půl roku jsem řešila svůj zdravotní problém - úraz kotníku, autonehoda pracovní 1 x a poslední kapkou byl traumatický pracovní zážitek. Vlivem tohoto se stalo,  že jsem zkolabovala a zůstala jsem několik týdnů doma, aniž bych mohla vůbec sama chodit a netušila jsem co se se mnou děje. Jen se se mnou točil svět. V leže, v sedě. Nemohla jsem vůbec nic, a pořád mi bylo jako bych měla snad 2 promile alkoholu v krvi. Při chůzi jsem kolabovala a necítila nohu.  Manžel mě musel všude vodit, neboť jsem neudržela rovnováhu.

Po započetí léčby to bylo jako na houpačce a i po vrácení se do práce na administrativní pozici, jsem se nemohla dostat do "normálu" a stav se zhoršoval. Kolegové a vedení si myslelo, že vše hraju a naprosto odmítali možnost, že bych mohla mít takto "divné" příznaky a z čeho taky? Prý trvalé následky z autonehody, která byla jen v rychlosti 30 km/hod. haha. Všem pro smích, další intriky a pomlouvání. Naprosto nesoudržný kolektiv,  který mě štval celé ty 4 roky, co jsem tam byla. K tomu všemu traumatický zážitek před celým kolapsem a dlouhodobý stres v práci a totální fyzické vyčerpání z nepravidelných služeb udělaly s mým životem velkou rošádu. 

Podpora celého těla - Páteř a s ní spojená celková  rovnováha - opora celého našeho bytí - života mě OPUSTILA...... 

O tom všem ... zase někdy jindy...teď je řeč o hubnutí...

Po celou dobu hubnutí jsem v tom byla, jak se tak říká "sama". Do té doby jsem se stravovala pouze výhradně hezky česky, vyrůstala jsem tak a můj manžel taky. V 20 h večer mít knedlo vepřo zelo nebyl problém. 

Již 8 let vařím vše doma ze základních přirozených potravin, zpracované potraviny a polotovary kupuji omezeně a vybírám si, čtu složení a všímám si původu potraviny.

Manžel a děti se stravují půl napůl. Já si dám něco méně zdravého opravdu vyjímečně, frekvence je třeba jednou, dvakrát za měsíc. Snažím se nakombinovat vše co nejvíc přirozeně a vymýšlím ráda nové, neokoukané recepty.

Ráda v kuchyni experimentuju a klasické recepty si dovoluji upravit k obrazu svému.

U spousty jídel si fakt pochutná i manžel a to jsou opravdu zdravější, ano třeba pohanku by nesnědl, ale není třeba hnát ho do extrému. :-), který se mu příčí. Stačí, když si zvykl na to, že vařím teď jinak a občas si dá někde něco jiného. Děti kopírují obraz tatínka a školy a většiny spolu vrstevníků. Většina se totiž zdravě nestravuje a maminka jako příklad prozatím není na 100 % tím pravým vzorem. Jsem si však jistá tím, že základy jim do života dám a vštěpuji jim je nenásilnou formou neustále. K něčemu mají zákonitý předpubertální a pubertální odpor již jen, tím, že to vidí. Něco odmítají ochutnat a něco zase ochutnají a chutná jim to. U obědové varianty, většinou vymýšlím to co snědí všichni a je to zdravější. Případně sobě dám jinou přílohu, když mají knedlík, nebo si udělám knedlík celozrnný či polentový, špaldový, pohankový...

Manžel mě v hubnutí nikdy nebrzdil, prostě mě respektoval a vlastně se dá říci i podporoval.

Mě to ale nestačilo a chtěla jsem ještě na sobě makat. Okolí a širší rodina mě také nijak výrazně nepodporovali, prostě mi fandila asi nejvíc moje nejlepší kamarádka. Mě to nevadilo, byla jsem rozhodnutá, odhodlaná, věděla jsem, co chci a šla jsem si za tím. Podporu jsem vlastně ani nepotřebovala - věděla jsem co chci a co pro to dělat. Měla jsem větší sebevědomí a to když máte, nepotřebujete ničí svolení, hodnocení, poplácání po ramenou - je vám v tom totiž dobře a poznáte to, že je to to pravé.

Maminka se bála, aby to nepřešlo do extrému a já nepropadla opět Anorexii - bála se zbytečně, ale vysvětlujte tohle maminkám :-)

Já jsem to měla v hlavě opravdu srovnané. Informace jsem měla, zkušenost, do které jsem se nechtěla vrátit taky, takže jsem si šla a jdu stále za svým snem. Být fit a šťastná.

Jenže, aby to nebylo tak jednoduché, tak se mi do cesty připletlo vyčerpání z práce a autonehoda, která odstartovala sérii zdravotních problémů. Když jsem zůstala skoro 2 roky doma bez vědomí, jestli někdy budu ještě normálně sportovat, chodit, jezdit na kole apod., přestala jsem jíst normálně a zdravěji a začala jsem zase jen tláskat nějaké sladkosti a postupně jsem nabrala zase 20 kg - za rok a půl nemoci.

Když se stav ustálil a já jsem se na sebe už nemohla dívat, trpěla jsem otoky, z toho, že mi přestala dobře fungovat lymfa v celém těle, tak jsem začala vloni v červnu opět hubnout a nyní jsem o 20 kg lehčí.

Stále je co zlepšovat, i když jsem vlastně takto spokojená. Jen potřebuji pilovat a naučit se skloubit určitý druh jídla v určitou denní dobu, abych si přirozeně ovlivnila biologické pochody, únavu, a energii a nepodporovala únavu nevhodným druhem potraviny. Stále je co se učit a zlepšovat.

Jen bych to nazvala jinak, stále pracuji na pomaličku snižování tukové hmoty a hlavně bych chtěla zpevňovat. Což se mi daří také pomalu, díky tomu kolapsu a páteři nemohu právě moc cvičit, trpím svalovými spazmy a ztrátou rovnováhy a je to běh na dlouhou trať, ale už alespoň vím, jak s tím pracovat, co můžu a nemůžu a přizpůsobuji tomu svůj život. Zcela jsem změnila životní styl, přehodnotila jsem vše a změnila práci, která mě už vůbec nenaplňovala a velmi vyčerpávala a odvážila jsem se začít dělat co mě baví a to je nejen výživové poradenství. Udělala jsem si půl roční kurz o výživě u uznávaného specialisty na výživu Martina Jelínka a tento kurz mě opravdu přesvědčil o tom, že celistvý pohled na stravování je na místě. Není možné se stravovat podle jednoho měřítka. Není možné, aby dvěma lidem vyhovoval totožné stravování. Minimálně je tam vždy něco trošku jinak.... může se jednat jen o jednu potravinu, kterou jeden snese a druhému škodí... ale je to tak... každý jsme jiný a potřebujeme to servírovat trochu jinak... :-) a nejvíce  nám napoví samo naše tělo...

Uvedla jsem svůj koníček do praxe a radím Vám všem velmi ráda, srdcem a s láskou. Podporuji individuální přístup, makám na sobě a vzdělávám se dál a dál ve výživě a nauce o životě, například i Ájurvéda mě velmi zajímá.

Jsem velice ráda, že jsem odhodila strach a začala si věřit.

To je správná cesta, na které cítím, že má smysl a obohacuje mě.

Co tím vším chci říct? A proč jsem odhodila závoj a odhalila Vám, že jsem trpěla poruchou příjmu potravy?

Možná tím dodám odvahu, sílu a sebedůvěru jen jedné z vás, která to bude číst...ale pro mě to bude velká radost...

Postupně nacházet svou hodnotu, kterou nám kdosi podlomil a my jsme to v nevědomí dovolili, je okouzlující, náročná, ale přesto překrásná cesta životem a vědomého bytí. Taková cesta, která vám ukáže všechny krásy a divy života. Kouzlo života je v přítomném okamžiku, tak si ho dovolte prožít. Přijměte se takové jaké jste, teď a tady. Přijměte svou minulost a nenořte se do závoje trápení a nedostatečného sebevědomí. 

Zdravá cesta, je ta, která nás posouvá k sobě samé, k vnitřní lásce a kráse, k lásce k zemi a všem tvorům, v souladu s přírodou. Přirozenými potravinami živeni, najdeme i rovnováhu na cestě stravování se, získávání energie a radosti z pohybu, který nám výživa nejen jídlem, dodá. 

Je třeba vyživovat se i energeticky a přijímat veškeré dary naší země. Umět odpočívat a relaxovat, meditovat a milovat.

Láskou k sobě začíná život v souladu a harmonii.

Uvědomte si, že s Vámi je vše v pořádku, že jste to vy, kdo určuje, co ve svém životě dovolí.

Když dovolíte lidem, aby k Vám byli laskaví, oni budou...buďte i vy laskaví....

13 let
13 let

Šťastné dny Vám všem.....

S láskou Fit a šťastná Makyta