Jak jedno přání mohlo změnit vše …..

05.08.2019

Moje vytoužená dovolená začala... hurááá.

Bylo 22. 7. 2019 a my odjížděli do Chorvatska. Já, můj manžel a naše tři děti. Děti už od začátku července říkaly, jak se těší na dovolenou k moři, já jsem si to raději moc nepřipouštěla i když jsem se ve skrytu duše opravdu velice těšila. Miluju moře, energii tam, sílu, kterou mi moře dává a klid a pohodu, kterou tam prožívám. Vše je tam intenzivnější, prožitky nějak magicky silnější, vzduch jinačí, voda nadnáší a vlny jsou silnější, než se zdá. Mocné moře, mocná voda, nádhera v každém nádechu a výdechu, v každém kroku a pohybu....

Dopředu se nerada na něco těším. Již pár let se snažím všemu nechávat volnější průběh a pokud možno žít opravdu tady a teď. Kdo mě sleduje, nebo zná, ví, že věřím i na různé duchovní roviny, na věci mezi nebem a zemí, které si mnohdy druzí neumí vysvětlit. Umím se velmi dobře radovat z přítomného okamžiku, užívat si minuty a dny jak plynou a jsem za to velmi vděčná. Naučila jsem se neřešit prkotiny a zrát, učit se novým věcem, poznávat sebe i svět.  V minulosti to tak se mnou nebylo... stále jsem žila, tak, že jsem se hodně na něco těšila a z toho jsem žila, nedokázala jsem si tak moc užít přítomnost, jako teď. Zjistila jsem však, že to teď se mnou nerezonuje a jsem jinde. Je to skvělejší, upřímnější, čistší a opravdovější. Moc prožitků tady a teď je top.  Nejvíc top je pro mě žít přítomným okamžikem. 

Nastal odjezd a já věděla, že už je to tady. Sny se stávají skutečností. Jedeme, teď je to tady a teď. Na cestě není nic zvláštního, prostě jsme si jeli svým tempem, pohoda klídek a přijeli jsme na místo. Cesta byla, mimochodem pohodová. Do vesničky Mlini u Dubrovníku, konkrétně do části Vrelo, jsme dorazili kolem 8 hodiny ranní a šli jsme se projít na pláž, dali si kávu a děti pití. Prošli jsme se podél útesů a čekali jsme až se budeme moci ubytovat. Vše probíhalo skvěle. 

S dětmi je to vždy zajímavé, nabíjející  i vyčerpávající,  ony jsou prostě bezprostřední a co na srdci, to na jazyku. Když nejsou spokojené, řeknou to. Právě jsme byli u moře 4 den, kdy jsme se rozhodli, že půjdeme společně všichni na šlapadlo. Děti to vždy moc bavilo, tak jsem si myslela, že je to bude bavit i letos. Bohužel jim to nějak neimponovalo a já jsem z toho byla docela rozhořčená. Ne, že by mě jen tak lehce rozčílilo, že se jim to nelíbí, ale předcházelo tomu pár dohadů o tom, kam všude by chtěli dětičky jít, hlavně nejstarší dcera by ráda využila všechny ty atrakce u vody. Pár plánů jsme s manželem měli, ale všechny představy jsme dětem splnit, z finančních důvodů, prostě nemohli. Jenže vykládejte tohle puberťákovi, který má svou představu o tom co chce dělat a jakmile není po jeho, tak je protivný :-) Ještě pořád jsem se nenaučila ignorovat tyhle dohady, ono to ani někdy snad nejde. Když něco chtějí, ignorovat se nenechají, vysvětlení tvrdí, že chápou a za chvíli mají stejný dotaz a je to jak mluvit do dubu. Někdy jsou zlatí, ale tohle se zrovna po čase nějak nepovedlo. Prostě špatná konstelace hvězd  :-) Nechala jsem se prostě vytočit. Ze šlapadla jsem se vydala plavat na moře a chtěla jsem být sama. Sama se sebou, jen já a moře, nikdo a nic jiného. Byla jsem vzteklá a chtěla jsem být sama. Vyřkla jsem přání být sama a mít od všech pokoj :-(. Zatočila se mi hlava, udělalo se mi na zvracení a museli jsme se vrátit, stejně už končila doba půjčení a tak jsem prostě vrátili šlapadlo o 10 minut dříve. No co....

Když jsme se vraceli, ještě jsem se nechala unést a vyčítala jsem dětem, že jsou nevděčné a že se jim člověk těžko zavděčí a že tohle je zrovna "atrakce", kterou by mohly mít denně a na dražší atrakce rozhodně denně nepůjdou. Pokud to půjde, tak je v plánu, že se tam dostanou jednou - například hrad nafukovací, sonar - tažený lodí po moři na nadskakovacím půlkruhu apod. Je to 80 kun na 10 minut pro jednoho. A šlapadlo je za 80 kun na hodinu pro nás všechny, podíváme se podél pobřeží, můžeme kam chceme, zaplaveme kde chceme. Prostě jsem se nechala unést a byla jsem naštvaná i když už dlouho vím, že tudy cesta nevede.  Jenže mi to dlouho nevydrželo a nechtěla jsem kazit společné okamžiky. |Chtěla jsem vše urovnat a být v pohodě a užívat si přítomnosti bez naštvání. Hrály jsme s dětmi ve vodě hry s míčem a vypadalo to, že bude vše v pohodě. Nutno podotknout, že jsem ve většině případů měla u moře, ve vodě, botky do vody a dětičky také. Tento den jsme byli zrovna na pískové pláži, kde snad nikdo - krom pár dětiček, neměl boty do vody. Pláž byla uměle vytvořená, příjemný písek všude, mini kamínečky na pláži, žádné ostré šutráky. Na této pláži jsme byli poprvé. Děti stačily až do vzdálenosti 150 metrů od břehu a pěkně se zde vyřádily. Během hry s míčem jsem ucítila, že jsem si stoupla na něco ostrého, prostě mě něco píchlo do prstu palce na pravé noze, ale jen tak lehce. Nic velkého, řekla jsem si, že jsem si stoupla na ostrý kamínek a hrála jsem s dětmi a manželem dál. Po cca 5 minutách mi projela ostrá pálivá bolest do palce na levé noze, na té druhé noze. Bolest byla opravdu velmi silná, intenzivní, pálivá, palčivá, jako by mi projel prstem kus střepu například, ale do toho mě tam  bodlo ještě několik sršní najednou. Netušila jsem oč se jedná, nedbala jsem ničeho, ani bolesti a cíl byl jasný. Dostat se na pláž a podívat se co, se stalo. Přes velmi intenzivní bolest jsem vystoupila z vody, sedla si na svůj ručník a zkontrolovala jsem, co se stalo. Uprostřed bříška palce levé nohy jsem měla vražený nějaký "trn" vypadal takto: do nohy šikmo zaražený cca centimetr a něco dlouhý špičatý osten, trn, žihadlo, něco takového. Přes intenzivní bolest jsem nebyla schopná přemýšlet, mluvit, zakousnula jsem se do šátku abych nekřičela bolestí. Opravdu to šíleně palčivě bolelo, tepalo, svíralo, štípalo, pálilo... ven koukal cca milimetr silnější okraj, bílé barvy, z části vypadající jako odlomek kostičky a když to manžel vyndal, byl to z kraje bílý pevnější základ se zužoval do tenkého mečíku - trnu - světlejší barvy, vypadající obdobně jako žihadlo, moc jsme to nezkoumali, vytáhl to, zahodil a řešili jsme co dál a co to mohlo být. Bolest neustávala a byla velmi intenzivní, rána krvácela a potřebovala jsem ránu omýt čistou vodou - bez soli. Dcera došla do nedaleké venkovní sprchy pro vodu a ránu mi omyla vodou. Bolest byla stále intenzivní a chtělo se mi velmi křičet - šátek mezi zuby to jistil :-) V tuto dobu jsem se dohadovala s manželem o tom, co by to mohlo být a oba dva jsme začali hledat na googlu na mobilu - zda se mohlo jednat o osten z ježka, dle typu toho trnu, ostnu nebo co jsem to v noze měla zabodnuté. Ježek neodpovídal popisu vůbec, dále jsme hledali jedovaté ryby a rostliny, které by se takto blízko břehu mohly nacházet. Vypadly na nás asi 4 druhy ryb s jedovatými trny - mnohoštětinatci, ti mají trny na ploutvích. Hledali jsme,  jak postupovat. Doporučená byla desinfekce rány či teplá voda, abychom ránu oteplili nad 50 stupňů, neboť jed z jedovatých ostnů se prý lépe rychleji rozloží a nevstřebává se do těla. 

Nevěděli jsme vůbec, co by to mohlo být. Bolest do 15 minut ustupovala a noha mi "tupla". bolest byla vzdálená, noha tupá, tupost a ztuhlost postupovala do celé nohy nahoru. I moje nervozita stoupala, neboť jsem netušila, co to bylo a jak se zachovat. S manželem jsme usoudili, že se zvednete, sbalíme věci a půjdeme se zeptat paní domácí co dál a nebo vyhledáme doktora. Manžel by pro první variantu já pro druhou, neboť jsem se opravdu začínala bát. Hůř se mí dýchalo, cítila jsem šílenou únavu, tupost do nohy postupující směrem nad kyčel a nohy mě odmítaly nějak nést. Opírala jsem se o obě dcery, manžel nesl se synem věci z pláže. Domluvili jsme se, že mě dopraví cca 200 m k silnici a dojde pro auto k ubytování a pak pro mě přijede autem - tedy on mě tam nechá s dětmi , dojde pro auto a doveze mě buď k lékaři nebo na ubytování a tam se zkusíme zeptat domácí co dál, co by to mohlo být atd. Jenže mě bylo hůř a hůř, slaběji a slaběji a prosila jsem o lékaře a  hned. Manžel netušil, kde se zde domluvit a hledat lékaře, tak hledal v mobilu, kde je nejbližší lékař.  Nemocnice Dubrovník 15 km a ordinace lékaře asi 600 m směrem kterým jsme šli, ale já jsem nebyla schopná udělat již ani krok, navíc bylo už kolem 17 h odpoledne. Sedla jsem si na obrubník, který byl před místním hotelovým parkovištěm. Oči mi klesly, nebyla jsem schopná je otevřít. Svalila jsem se na zem. Ležela jsem na zemi, opírala se o prostřední dceru, která seděla vedle mě, kterou jsem skoro povalila  na zem, jak jsem se svalila. Nebyla jsem však schopna vydat hlásku, chtěla jsem promluvit, ale nešlo to.. nemohla jsem ovládat své tělo, hlas, ruce, nohy......nic. 

Moje tělo nešlo ovládat, udržet v bdělém stavu, omdlévala jsem, ztrácela jsem vědomí, nebo kontrolu nad tělem. Vše jsem slyšela, volající a brečící děti, manžela hovořícího s Chorvaty, vnímala jsem hlasy, ale nemohla jsem otevřít oči, ani se pohnout, jako bych byla paralyzována - ochrnutá - uvězněná ve vlastním těle - bez možnosti se jakkoli prezentovat, vyjádřit, projevit. V narkóze, kde si s vámi dělají co chtějí a vy vše slyšíte vnímáte, ale nemůžete nic. Cítíte bolest a všechny podněty, ale nemáte vládu nad svým tělem. ... Cítila jsem jen bušící srdce a knedlík v krku, jako by mi i krk otékal a nemohla jsem se nadechnout, cítila jsem, že snad mi i sliny musejí vytékat ven, dýchala jsem mělce a cítila jsem se jak hadrová panenka, která slyší okolí, ale vše tak nějak zdálky....jako bych usínala a slyšela hrát rádio, které se vzdaluje...

Omývali mě studenou vodou, ruce, krk, hlavu, nohy, záda. Slyšela jsem jak se snaží manžel vysvětlit, že mě něco bodlo do nohy v moři, že jsme nebyli dlouho na sluníčku a pila jsem dostatečně. Chtěla jsem promluvit, ale nešlo to.. nemohla jsem ani otevřít oči. Oči byly pevně semknuté zavřené, podařilo se mi pootevřít jednou oko napůl, viděla jsem paní - která hovořila chorvatsky a omývala mě vodou. Oči mi spadly a zase jen hlasy. 

Položili mě na zem do stabilizované polohy a nějaké teplé obklady mi dávaly na ten palec u nohy, jeden dost pálil, ostatní obklady byly teplé ale snesitelné. Plno hlasů okolo, ale moje vnitřní pocity, že chci spát a usnout a pocit, že když usnu už se neprobudím a bude mi už jen dobře... touha usnout a mít klid a zároveň strach, co když se neprobudím, co když umírám, co když je to konec???? Otazníky v hlavě, mozek pracoval, ovládat tělo jsem nemohla. Cítila jsem stisky na zápěstí a na krkavici. Cítila jsem srdce bušit jak zvon, tepy na rukou jsem také citila, divila jsem se proč mi pořád šahají a hledají tep... co to říkají? Proč to pořád dokola zkoušejí? Oči otevřít nešly, mluvit nešlo, slyším dceru "Mamiii, mamiiii, neumírej. Přitom slastný, zvláštní pocit, teplo, příjemný pocit, jako bych opravdu někam odcházela, usínala, a cítila emoci... teď naposled usneš a už bude jen dobře, cítíla jsem se příjemně - velice příjemně a najednou přišla emoce šíleného strachu, neeeee křičelo moje vnitřní já.. já ještě nechci umřít, prosím neeeeee ještě neee, ještě není můj čas. Prosím.... slyším houkačky, říkám si sanita... záchrana...pro mě??? Ano už jsem tady, pomůžou mi... jsem tak slabá, usínám a už je mi dobře.... a hlasy, neznámé, chápu, že je to posádka záchranky, plesk, plác na mou tvář,.."haló kako sa voláte? Plácá mě po tváří a já nereaguju, nejde to, chci mluvit a nejde to. Pootevřu oko a vidím Záchranáře... padá mi oko a usínám...cítím jak mi nejdou zvednou ruce, berou mi ruku a stříkají na ní něco, píchne to, cítím injekci, chápu, že mi dávají kanylu, nebo injekci... nemůžu se hnout, mluvit cítím jen co dělají, slyším hlasy... mám pocit, že jsem uvězněná ve svém těle a jsem někde v dálce, jen moje vědomí je v dálce a moje tělo tam leží a cítí vše co dělají, ale můj mozek se někam odpojuje --- nevím... je to zvláštní pocit. Zvednu jedno oko, otevřu a vidím záchranáře, říká "halooo - jmeno, kako sa volas??? odpovídám na čtvrt pusy, nejde to … Marketa.... oooo slyším, super, nebudeme intubovat říká jeden z nich, cítím úlevu :-)…. zvedají mě, berou mě plácají po tvářích, haloo, Marketa, štípají mě do rukou a do tváře, do ušního lalůčku.... nakládají mě na sanitární vozík a šup do sanitky, šmíruji jedním okem, jde to ztuha, zavírám oči, padají, nejde to udržet je, usínám. Cítím jak mi měří tep, posluchá mě zepředu, zezadu, snaží se přichytit něco na kyčle, záda, hrudník, chápu, že asi ekg?? Nevím, možná. Nejde to, vysmekává se to, vzdychá ,že to nejde. Slyším hovořit manžela s Chorvaty vysvětluje jim, že mě něco v moři píchlo do nohy, na co jsem alergická, kdy jsem se narodila, hovoří o kartičce pojišťovny, vysvětlují mu, že mě odvezou do nemocnice a kam má přijet. Oči nemůžu otevřít, vyjíždíme jsem tak slabá a najednou oči otvírám, koukám kolem sebe, vidím mladého Chorvata, asi doktor? Ukazujem mi mobil - černý , asi můj, něco říká a já hmmm a oči zavírám. Jedeme a najednou otevírám oči, a snažím se zvednout hlavu, chápu, že jedeme do nemocnice. Zastavujeme, měří mě tlak, kontroluje pulz, palec u nohy, vymačkává mi ránu na noze, znovu ekg. Sanita stojí, slyším opět svého manžela. Ještě nějakou dobu diskutují, měří mě, sledují mě a já hovořím... už to jde a mluvím. Já mluvím, jde to, hurá :-) cítím se trochu lépe, motá se mi hlava, jsem trochu mimo, ale už je to lepší. Mám radost, lékař se domlouvá s manželem, nevím co se děje, ale sundávají mě z lehátka, chápu, že mě dál nevezou. Manžel říká, že zavolá taxíka, doktor jde k hotelu pro taxíka a řeknu mu, ať nás odveze, že nemůžu chodit. Doktor ukazuje papíry - zprávu o ošetření, píše na ní telefonní číslo svoje a prý kdyby cokoliv bylo, horšilo se to, ať mu zavoláme a přijede. Nohu mám chladit, dát nahoru a odpočívat, spát. Děkuju.  Sedáme do taxíka a loučím se s doktorem a děkuju znovu. Na okno taxíku bouchne nějaký pán a mává a ukazuje mezi prsty "ok" - mávám mu a nevím o co jde. Manžel říká, ten nám taky pomáhal tě vzkřísit :-) 

A je tu snad happy end. Jedem  na ubytování do apartmánu, motám se, točí se mi hlava, ale mám radost, že žiju a uklidňuji děti, že je to ok. Děti jsou zakřiknuté ale vypadají v pohodě. Na pokoji se ten nejmladší strašně rozbrečí - byl to pro něj opravdu velký šok, všechen ten strach o mě a emoce musí z něj pryč, chápu to, a ač sama se sebou mám co dělat, říkám mu, že je to v pořádku, že mi je už dobře a že to vše už je pryč ať to ze sebe pustí ven a dovolí si tu emoci prožít a nedusí to v sobě. Objímám je všechny a je mi opravdu zvláštně, mám pocit, opravdu zvláštního prožitku a jsem plná nějakých dojmů, s kterými si upřímně momentálně nevím rady. Vím, že to potřebuji probrat, co se stalo, a co se dělo, co jsem neviděla, jen slyšela. … Mluvíme s manželem o tom co se stalo a co se dělo, když jsem je slyšela, ale nemohla jsem nic dělat a jednat, ani odpovídat na položené otázky. Odpovědět svým rozrušeným dětem, plačícím nade mnou a prosících ať neumírám. Ono to pro ně muselo být děsivé, samozřejmě.. pro mě také, ale zároveň pro mě to byl velmi silný prožitek. Cítím zvláštní pocit, jako bych opravdu odcházela na druhý břeh.... kdo ví... těžko to vysvětlit... a když mi manžel prozradil, že v době, kdy mi paní hledala pulz na rukou i krku a nemohla ho dlouho najít nevěřila jsem... však já jsem cítila, že mi srdce buší i tepna na rukou mi pulzovala, jak ona jí nemohla cítit? Měla prý i speciální hodinky, zdravotní, které snímají pulz a ani ty nemohly nalézt pulz.... Jak je to možné, když já jsem zrovna cítila jak mi vše buší a jak jen stačí usnout a už bude dobře. A pak mě napadá, no ano, já jsem tohle cítila, že bude dobře, že usínám, a pak ten strach, že umřu a křičím neeee a pak ta sanita, houkačky, doktor, pulz ok, vše ok, otevírám oči, je to lepší. Ano manžel říkal, že jsem začala otevírat oči a reagovat po kapačce první co mi dali ještě na chodníku. Druhou v sanitce a to už jsem pak při jízdě  do nemocnice otevřela oči a koukala kolem sebe a proto prý zastavily a do nemocnice mě nedovezli. Neměli jsme u sebe na pláži kartičku pojištěnce a pan doktor jí moc potřeboval, asi proto mě nechtěli do nemocnice vézt a když viděli, že je mi lépe, tak mě nechali jet na apartmán a dal nám na sebe číslo, kdyby cokoliv, ať se ozveme. My totiž měli jen okopírované cestovní pojištění a všechny kartičky toho pojištění, ale ne kartičku pojištěnce... :-( a oni potřebují právě tu kartičku pojištěnce, kterou se prokazujeme tady v ČR.  Manžel si chválil přístup lékaře i Chorvatů, kteří na ulici pomáhali. I přesto, že se jim nechtělo bez kartičky mě brát do nemocnice, když viděli, jak se mi ulevilo, opravdu provedli perfektní práci. Já  jsem vděčná, za to, že jsem to zvládla a bylo mi dovoleno tu ještě zůstat :-) Ve zprávě  o ošetření je psáno anafylaktický šok, synkopa - ztráta vědomí. Ano jen já vím co jsem doopravdy v sobě prožívala, nikdo do mě neviděl, nikdo necítil, co já. Sama musím říci, že to byl velmi zvláštní a silný zážitek a jelikož vnímám souvislosti. Vím, že to má spojitost s tím, co jsem si přála na moři na šlapadle, být sama u moře a mít od nich klid. :-( jak rychle se mi mohlo moje přání splnit....POZOR NA TO CO A JAK SI PŘEJEME.  

Pro mě to není novinka, znám to umění přát si.....jen jsem na to zase zapomněla a nechala se unést emocemi a málem se mi to silně nevyplatilo. Děkuji, že ještě není můj čas na odchod a že mi je dovoleno tu ještě být. 

Ještě dodatek k tomu, co mě to vlastně způsobilo takové dobrodružství? Nevíme a ani se to nedozvíme. Možná prý maličký rejnok, který se vyhříval v písku, či nějaký mnohoštětinatec.. Nicméně reakce mého těla na jeho jed byla ukázková. 

Přeji Vám všem krásné a ničím nerušené dny na dovolené i v osobním životě a v běžných denních činnostech jen přítomný šťastný okamžik. Mějte krásné dny


Markéta M.